Eliška Padyšáková dostala ocenění za mimořádný článek v časopise Biotropica

Eliška Padyšáková o své práci

Poprvé jsem se do tropické Afriky vypravila ještě v době mých magisterských studií evropských šelem na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Přidala jsem se k týmu mých kamarádů botaniků a ornitologů, kteří tam se svými studenty jeli studovat vzájemné vztahy mezi rostlinami a jejich opylovači. Během tohoto prvního pobytu jsme strávili dva měsíce v kamerunských horách s velmi omezenými zásobami a terénním vybavením. I přes tyto pionýrské podmínky se nám dařilo dělat velmi zajímavý základní výzkum místní fauny a flóry, na který jsme mohli v pozdějších letech navázat specializovanějšími studiemi.

Mimo jiné se nám podařilo zdokumentovat první polinační systém ve Starém světě, ve kterém je původní rostlina přizpůsobena na třepotavý let afrických strdimilů. Velmi často se uvádí, že starosvětští strdimilové při sání nektaru z květů sedí na rozdíl od novosvětských kolibříků, kteří při sání nektaru třepotají. Během našeho výzkumu se ale ukázalo, že kamerunský endemický druh netýkavky Impatiens sakeriana je navštěvován pouze dvěma druhy místních strdimilů, větším strdimilem kamerunským Cyanomitra oritis a menším strdimilem severním Cinnyris reichenowi, kteří při návštěvě květů velmi často třepotají a zároveň tak květy i opylují. Strdimil kamerunský dokonce při sání třepotal častěji než seděl, což se nám potvrdilo i u dalšího druhu netýkavky I. frithii, kde třepotal dokonce v 82% případů. Tento fakt nás přivedl k myšlence testovat vliv morfologie hostitelské rostliny na chování ptačích návštěvníků. Jak jsme v citované studii zjistili, chování ptačího opylovače je dáno stejným podílem morfologie rostliny a výběrem nejoptimálnějšího způsobu sání nektaru. Jinak řečeno, strdimil kamerunský třepotal i u květů, u kterých měl k dispozici bidýlko na sezení. Tyto výsledky jednoznačně ukazují, že třepotání není pro strdimily tak náročné, jak se všeobecně předpokládalo.

Endemický druh netýkavky Impatiens sakeriana s dlouhou květní stopkou. Foto: Štěpán Janeček

Třepotající strdimil kamerunský Cyanomitra oritis. Foto: Štěpán Janeček

Je škoda, že strdimilové jsou v porovnání s kolibříky stále velmi málo studovanou skupinou ptáků. To platí zejména pro tropickou Afriku, kde je paradoxně centrum jejich největšího výskytu. Doufáme, že i s naším přispěním přivedeme větší pozornost vědecké i laické veřejnosti k této fascinující oblasti a jejím obyvatelům.

Eliška Padyšáková

Biologické centrum AV ČR, Entomologický ústav   

Karlova Univerzita, Přírodovědecká fakulta, Katedra ekologie